Cesta na severozápad (od Shanghaie) - část III

5. února 2013 v 22:48 | MaedhRos |  ...v Číně
Xi'an (revisited) - dny další
V hostelovém pokojíku pro šest lidí se moc vyspávat nedá, ale nějak se mi podařilo vstát až v devět.
Po vyhlédnutí ven mě věru nepotěšilo, že je zase vedro jak v peci.



Z klimatizované hostelové kavárny se mi nechtělo vylézat, čímž jsem se ochudila minimálně o jeden pěkný výlet. Plánovala jsem Muzeum stél, anebo návrat k Osmi nesmrtelným, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem u kafe a mango smoothie strávila milé dopoledne, zatímco jsem pozorovala kočky, psa, výletníky - a spřádala jsem aspoň jakés takés plány na další dny. V tu chvíli jsem totiž měla pevný cíl pouze jeden, a tím bylo dojet 28. června ráno do Yulinu, dál jako že se uvidí. Jako cestovatel stojím opravdu za starou bačkoru. A když jsem se tak sledovala, jak s tím "dál se uvidí" vesele lenoším v Xi'anu, chtěla jsem aspoň do Yulinu vyrazit s nějakými konkrétnějšími představami o tom, co že tam jako budu dělat.
Z internetu jsem během páchání orientačního rozvrhu na další dny vyčetla mj. i to, jak že se to vlastně má se Suide - totiž že je to z Yulinu vzdáleno několik zastávek vlakem (po železnici asi hodina a půl cesty), a že si na to asi budu muset vyčlenit jeden extra den.
Jakmile jsem spáchala něco jako plán (a díky bohu za něj), hodila jsem do sebe ten poslední symbolický hlt kafe, který jsem si v hrnku nechávala "na odchodnou", a vyrazila jsem na další kolo nákupu suvenýrů.
Bylo to právě tak vyčerpávající jako den před tím, a to s ještě žalostnějšími výsledky. Pár drobností jsem nakoupila, ale poměr vynaložené úsilí : výsledek byl docela deprimující.
Samozřejmě jsem se musela uchlácholit persimonovým koláčkem.

Někdy v průběhu odpoledne začalo lít jako z konve, což jsem docela přivítala. Trochu se ochladilo a lidí na ulici mírně (ale opravdu mírně) ubylo. A celkem se šiklo, že místní obchodníci se sobě vlastní odzbrojující samozřejmostí vyložili na pulty a stánky vedle terakotových vojáčků, odznáčků s Mao Zedongem a cínových zrcátek deštníky (10 až 20 yuanů za kus).


Takže jsem pořídila deštník (červený, samo) a jala se přeskakovat kaluže. Většina odpoledne v podstatě nestojí za zápis, protože jsem nic zásadního nepodnikala. Snad kromě jednoho - přes ty mastné louže jsem víceméně náhodou dohopsala k "Ancient Style Folk-House" (Beiyuanmen 144) a protože to vypadalo zajímavě, vlezla jsem dovnitř. Mladík u pokladny mě uvítal slovy "This is a museum", a soudě podle toho, jak ta slova pronesl, patrně se domníval, že jsem se přišla schovat před deštěm.
Lístek stál 15 yuanů.
No nekupte to za ty peníze.

"Lidové sídlo" na Beiyuanmen je v podstatě tradiční čínské obydlí s několika dvory a budovami a coby muzeum/skanzen/whatever je to pojednané poněkud eklekticky - ale je tam útulno. Člověk se dozví něco málo o uspořádání a fungování bohatší tradiční domácnosti, může se zdržet v přidružené čajovně, podívat se na loutkové divadlo a pokochat se kdečím, od starého děla a tradičních papírových vystřihovánek až po akvárium se želvami nebo ukecané loskutáky (uměli laoban nihao, meinü nihao - a znamenitě mňoukat; tedy, patrně toho uměli více, ale mně nic víc nepředvedli).
Trivia: Původně šlo o dům významné úřednické rodiny Gao - v roce 1966 byl vládou zkonfiskován, v roce 1999 se začalo celé sídlo renovovat (ve spolupráci s Nory, kteří to celé i spolufinancovali) a nakonec bylo 56 z celkových 86 místností zpřístupněno veřejnosti.


Po téhle docela příjemné návštěvě jsem zapadla do čajovny u bubnové věže, kde jsem strávila dobré dvě hodiny pozorováním cvrkotu dole na ulici, čtením, čmáráním a popíjením velice dobrého čaje. (Navíc jsem měla v kapse zbrusu nový elektronický slovník - to jsem celá já, pár dní před odjezdem do ČR pořídit něco, co jsem měla koupit pár dní po příjezdu do Číny - takže jsem se zaobírala i zkoumáním jeho funkcí, předností a nedostatků.)

Čaj ale nakonec došel, pak došel i ten druhý a do třetího se mi investovat nechtělo. Především proto, že ty předchozí dva jsem si nechala každý zalít dvakrát minimálně a už by se do mě žádný další čaj prostě nevešel. Vlastně v tu chvíli by se do mě nevešlo ani ň. Dobrá, možná jeden persimonový koláček, ale jinak už nic.

Venku stále lilo jako z konve a už bylo v podstatě fuk, kde jsou louže a kde chodník, protože louže a chodník splynuly v jedno. Do divadla jsem tudíž musela odžbluňkat - čvachtala mi voda pod nohama, voda v botách i čaj v břiše a tak celkově to byl hodně čvachtavý podvečer. Jelikož na návrat na hostel už nebylo dost času, volným čvachtáním jsem si prošla pár ulic, zdržela se v malém parčíku hned u Bei Dajie a nakonec jsem úspěšně a s časovou rezervou cca 20 minut zaparkovala v Yisu She (Shaanxi Qinqiang Art Development Center).
Je to divadlo spíš nevelké, ale docela stylové. V sále žádné řady sklápěcích sedaček, ale stoly (většinou po čtyřech), na chodbách skleněné panely s informacemi o historii a významných osobnostech Qinqiang, výzdoba příjemně starosvětská... Hned se mi tam zalíbilo.
Nebylo zrovna narváno (vlastně nebylo vůbec narváno), takže jsem byla (coby jediný laowai) poněkud nápadná. Nápadný laowai a sál plný postarších Číňanů (věkový průměr diváků v sále zhruba odpovídal věkovému průměru nakupujících v Kauflandu kolem deváté až desáté dopoledne), to dřív či později skončí v lepším případě dialogem, v horším případě tak, že gang staroušků se živě zajímá o jednoho běláska, který jim ovšem nerozumí ani to "Odkudpak jste?"
K mému stolu si krátce poté, co jsem se usadila, přisedli dva postarší pánové, a začali vyzvídat. Bohužel vyzvídali spíš xi'anštinou než standardní čínštinou, takže jsem měla poněkud potíže jim porozumět - je to ovšem neodradilo.
A zatímco na jevišti se odehrával dojemný příběh venkovské dívenky zamilované do Qinqiang, já v pravidelných intervalech čelila obvyklému výslechu (tedy "odkud jste", "co tu děláte", "jak se vám tu líbí", "byla jste už v muzeu stél" a tak dále...). Snažit se porozumět dvěma dědům mluvícím převážně v místním dialektu, když se ve stejné místnosti (jakkoli velké) odehrává něco jako Qinqiang, to věru není med. Myslím, že jsem už zmínila, jak hlasitá záležitost Qinqiang je...
V druhé půlce hry už pánům naštěstí došlo, že moje porozumění mluvenému slovu má svoje limity, takže se na mě obraceli o něco zřídkavěji. I tak jsem se ale dozvěděla, že hlavní představitelka je dcera staršího z nich. Velmi uznale jsem mu dceru pochválila s tím, že je velmi hezká a zpívá úžasně. (Opravdu byla - tedy, doufám že stále je - velice pohledná a hlas měla jako zvon...)


Co se příběhu hry nazvané prostě "Qinqiang" týče, nakolik jsem ho pochopila, dívka z malé horské vesničky miluje Qinqiang a také se jí chce profesionálně věnovat. Její manžel se odstěhuje za prací do města a vezme ji s sebou. Pokud jsem si to vyložila správně, pan manžel je tak trochu idiot a svoji ženu vůbec nechápe. No a pak se stane hafo věcí a dost možná v tom hraje nějakou roli i kolektivizace venkova nebo něco, ale já v tom měla dost guláš... Hlavní hrdinka je nicméně nakonec znásilněna (a vážně zraněna) jedním místním poněkud okrajovým živlem, který ji už léta strašně miluje. Hrdinka myslím potratí (nebo umře, už nevím), okrajový živel pronásledován výčitkami svědomí si uřízne ptáka a celé to končí v zásadě dost pesimisticky a v záplavách sněhu. Setting byl tedy spíše novodobý a odpovídaly tomu i kostýmy a scéna. Celková forma byla ale víceméně tradiční, přinejmenším po hudební stránce, a došlo i na klasické akrobatické vstupy a polykání a plivání ohně.


Samozřejmě bych o něco raději viděla nějakou tu klasiku o vyhnancích pasoucích ovce u Bajkalu či tak něco, ale na svoje jsem si přišla. Qinqiang je pro mě totiž záležitostí především pro uši - a uši se nažraly dosyta.

Po skončení představení jsem se rozloučila se starším z obou pánů (otcem zpěvačky). S tím druhým pánem jsme měli kousek společnou cestu, takže jsme ještě trochu poplkali (přesněji řečeno, on hovořil, zatímco já přikyvovala, vydávala různá asijská citoslovce jako 噢 a 啊 a 嗯 a pravděpodobně vypadala jako naprostý idiot), pak jsme si na rozloučenou potřásli rukama - a já skrze středně hustý déšť odčvachtala na hostel.

V pondělí se toho stalo jen velmi málo.
a) Ráno jsem se vydala na nádraží a zakoupila sobě lupen na vlak. Lístky na hard sleeper už nebyly, mohla jsem si vybrat mezi hard seatem a soft sleeperem. Soft sleeper se jevil jako zbytečně nákladná alternativa, takže jsem zvolila hard seat. Později jsem ještě měla dost času (přesněji sedm dlouhých hodin) na to, abych toho hořce litovala... Původní záměr zastavit se na půl dne v Yan'anu jsem zbaběle opustila. Mimojiné i proto, že moje bagáž ztěžkla o dárky a o pár bot a mně se pramálo líbila představa, že se se svým neskladným batohem flákám po městě ve vedru, které mělo podle všeho ten den být (a nakonec taky bylo - v Xi'anu rozhodně, v Yan'anu pravděpodobně).
b) Naznala jsem, že svůj kafehrnek s sebou táhnu zcela zbytečně a jakkoli mi přirostl k srdci, do ČR bych ho asi tak jako tak nevezla... Takže jsem ho nechala na recepci v hostelu s tím, že pro něj jistě využití najdou. Později jsem dostala hostelový odznáček, ale netuším, jestli za hrnek, za to, že jsem u 7 Sages přebývala podruhé, nebo zač vlastně.
c) Celý den byl tak nechutný hic, že jsem většinu času proseděla ve stínu u sklenice studeného pití / pročetla / prokecala s jakýmsi studentem z Hong Kongu. Ale příště už to muzeum stél fakt dám.

No a večer jsem sbalila svoje saky paky, zamáčkla slzu v oku a vydala se na nádraží.
Xi'an za mnou, dloooooouhá vlakmá noc přede mnou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama