Cesta na severozápad (od Shanghaie) - část II

26. listopadu 2011 v 9:26 | MaedhRos |  ...v Číně
Xi'an (revisited) - den první
Kombinace vedra, mojí vrozené lenosti a faktu, že jsem potřebovala nakoupit nějaké ty dárky (což při omezeném rozpočtu zabere překvapivé množství času) vedla k tomu, že jsem toho stihla méně, než by se slušelo. Jednou z výhod cestování v grupě je vyšší motivovanost. Je-li člověk sám, lenosti o dost snáze podléhá - já tím spíš neb ke spokojenosti mi odjakživa stačí poměrně málo. I přesto jsem si ale Xi'an (už podruhé) užila...
Je to město, které mi k srdci přirostlo už během zimního výletu s českou výpravou, a opětovná návštěva mě v tom názoru jen utvrdila. Dlouhá a bohatá historie, hezké baráky, spousta prachu, znamenité pouliční žrádlo, chaotická doprava... Xi'an je prostě fajn. O krásách Xi'anu někdy příště, až se dokopu k sepsání reportu ze zimní výpravy - prozatím bude muset postačit povídání o tom, jak jsem v Xi'anu vysedávala v čajovně, sháněla dárky a chodila na operu.


7 Mudrců - kafe a kočky
Ta vycházka od nádraží k 7 Sages proběhla o dost snáze a hladčeji, než jsem očekávala, když jsem prchala před těmi taxikáři. Z batohu jsem vyškrábla svoji notně již jetou mapu ze zimní výpravy, aby byla v případě nouze rychle po ruce - jenže nakonec (kupodivu, protože můj orientační smysl není z nejvyvinutějších) ani nebyla potřeba.
U Sedmi mudrců bylo stejně útulno, jako napoprvé. Ubytování proběhlo bez větších problémů a netrvalo moc dlouho, a dávala jsem si v hostelové kavárně/restauraci svoje vytoužené kafe, zatímco jsem čekala, až mi uschne čerstvě umyté háro. Ve vlaku se člověk přeci jen nevyspí tak dobře, jak by bylo záhodno, a ta kofeinová vzpruha byla naprosto nezbytná ke správnému fungování. Pročež jsem do sebe ty kávičky kopla rovnou dvě - přestože u 7 Sages mají jednu z nejhorších variací na černou kávu, jakou jsem kdy pila...
S potěšením jsem kvitovala, že v areálu (a kavárně) od zimy neubylo koček - a i černá fenka Niuniu byla na svém místě (tedy vždy tam, kde zrovna nejvíc překážela).
Po dvou kafích a jednom lahodném mango milkshaku jsem se konečně zvedla a šla na vycházku.
Ještě jsem se u recepce zeptala, jestli se dá přes víkend někam zaběhnout na přadstavení Qinqiang (tradiční opera ze Shaanxi a jedna z nejarchaičtějších čínských oper vůbec - pro zájemce ukázka tu), a ač vyřizování a domlouvání úhrnem zabralo zhruba dvacet minut, nakonec se zadařilo. Představení se konalo ještě ten večer, takže jsem zpátky v hostelu potřebovala být kolem šesté, abych odložila případný nákup a trochu se v mezích možností zkulturnila.

Persimonové koláčky, honba za suvenýry a...persimonové koláčky
Trefit z hostelu k Drum tower rovněž nepředstavovalo zásadnější problém. Cestou jsem minula i ono divadlo, o němž jsem se domnívala, že tam večer ještě zavítám (nebylo to tak docela to ono divadlo, jak se později ukázalo), zaskočila jsem do banky a koupila jsem si boty (které jsem teď, poté co definitivně umřely dvoje ze čtver bot, jež jsem si do Číny přivezla, fakt potřebovala). A rovnou jsem vybrala něco trochu slušnějšího, abych měla večer v čem vyrazit do divadla.
Do muslimské čtvrti jsem dorazila někdy kolem oběda, takže jsem rovnou zapadla do jedné z četných restaurací a objednala si shui jiao - polévka s ťiao-c'kami, strašně dobrá a příjemně ostrá.
A přestože mi v břiše po obědě pěkně žbluňkalo, u stánku jsem si koupila velký kelímek studeného suanmeitangu, protože pěkně vychlazenému suanmeitangu se prostě neříká ne.
Muslimská čtvrť je vůbec dost nebezpečná. Hlavně pro takové, kteří rádi jedí. A já jím fakt ráda, až moc ráda. Restaurací a jídelen je tam nepřeberně a stánků s jídlem nejinak. Sladkého i slaného zobání voní odevšak tolik, že člověk neví, kam skočit dřív. A ze všeho nejnebezpečnější...jsou smažené koláčky z persimonového těsta. Hlavně ty s černým sezamem, byť na výběr je z několika druhů. Už ta vůně je omamná a jakmile si člověk kousne, propadne se do slastného transu, v němž jej napadají takové nestoudně kacířské myšlenky, jako že kdyby měl celoročně přístup k těmhle koláčkům, možná i bez čokolády by se obešel. Kdo ví, co kromě persimonů a mouky do těch koláčků dávají, ale až pojedete do Xi'anu, stopro si je dejte.
Kromě živení vlastní nadváhy jsem se ale věnovala také úkolu nikoli z nejsnadnějších, a sice nakupování dárků.
Pro člověka naprosto neschopného smlouvat je nakupování (nejen) suvenýrů v Číně bolestná zkušenost. Radši nechci ani hádat, o kolik jsem se nechala natáhnout, ale málo to nebude.
A snažit se za takových podmínek o kompromis kvalita/cena, to jednoho slušně vyčerpá. Co vám budu povídat, po nekonečném pobíhání tržištěm jsem měla nakoupeno pro rodiče, za částku, kterou v rámci jakéhos takéhos zachování tváře radši ani nebudu zmiňovat - a tím to haslo.
S pocity lehce smíšenými jsem se vymotala ze změti stánky lemovaných uliček - a šla se uklidnit persimonovým koláčkem.
No a jakmile se svět zas jevil o něco sladší, mrkla jsem na hodinky (přesněji řečeno na mobil), naznala, že je čas vydat se na zpáteční cestu - a pro ten den jsem udělala muslimské čtvrti pápá. (Jeden persimonový koláček jsem si koupila s sebou, protože mi bylo jasné, že někdy večer nebo brzo ráno na něj určitě dostanu děsnou chuť.)

Sen o Chang'anu...
Na hostelu jsem dle plánu vyklopila nákup na peřinu, hodila na sebe něco trochu slušnějšího (tj. přezula jsem se z děravých cestovních steelek do těch nových bot) a vydala jsem se do divadla.
Vyrazila jsem sice s asi hodinovým předstihem, ale nakonec jsem dorazila na poslední chvíli. To bylo tak...
Instrukce od recepční jsem si vyložila poněkud nepřesně, což vedlo k tomu, že jsem asi čtvrt hodiny bezradně kroužila kolem výše zmíněného 'Lidového divadla' na Bei Da Jie (North Avenue), k nemalému pobavení jakéhosi pána v monterkách (asi udržbář). Když jsem budovu obešla už asi potřetí a pod zvědavým pohledem pána v modrém jsem si začínala připadat jako korunovaný debil, přestalo mě to bavit a šla jsem se ho zeptat, jestli ten večer hrajou operu. Pán se pousmál a odpověděl, že u nich nehrajou operu, že to musím na další křižovatku a doprava. Poděkovala jsem a poslušna jeho instrukcí jsem šla o ulici dál. K divadlu jsem skutečně došla a tentokrát se naprosto evidentně jednalo o operu. S úlevou (protože už se nebezpečně přiblížila osmá hodina) jsem se hrnula k pokladně vyzvednout si lístek. A u pokladny mi vysvětlili, že musím oběhnout *ještě* jeden roh. Zakňučela jsem, opět poděkovala a tentokrát dost svižným krokem se jala stíhat ten (snad už poslední) roh. A za rohem skutečně stálo divadlo (divadlo jak kráva, abych byla přesnější) - Xi'an Yisu Da Juyuan.
Stihla jsem to tak tak, ale stihla... Takže jsem se mohla pohodlně ulebedit ve třetí řadě a vychutnat si show.
Show sama o sobě mě poněkud zklamala. Ono to totiž, vzato kolem a kolem, nebylo představení Qinqiang. Jednalo se o převážně moderní záležitost s kýčovitými (ovšem krásnými, wtz) kostýmy ala Shen Yun, s laserovou show, digitálními projekcemi a a já nevím, čím ještě. Mělo jít o poetickou meditaci na téma Chang'an/Xi'an a jeho tisíciletá historie, mně to extra poetické nepřišlo - a i přes to, že ke kýči jako takovému mám veskrze pozitivní vztah, tady ho bylo moc a byl krapet moc barevňoučký.
ALE... Ale ani o Qinqiang jsem nepřišla, protože na několik slavných čísel z nejznámějších oper a na nějakou tu klasickou akrobacii, kejkle a plivání ohně přeci jen došlo. A z těch jsem byla unešená. Hlavně výstup "Su Wu herds sheep" mě naprosto smetl. Melodika Qinqiang a její vypjatý pěvecký styl mému uchu nesmírně lahodí, takže během tohohle čísla mi imrvere běhal mráz po zádech a v skrytu duše jsem doufala (marně), že potrvá až do těch 21:10, na kdy byl avízován konec představení. Když se do toho zpěvák Qinqiang pořádně opře, nenavyklému a nevstřícnému publiku to bude znít asi jako jekot z mučírny - a domnívám se, že jeden takový hejkal by možná uřval i Alexandrovce. Je to tak trošku metal. Nějak takhle ostatně ječíval Ding Wu, když na to ještě měl rozsah...:-)
Nakonec jsem tedy neodcházela vysloveně nespokojená. Ale poněkud ošizená jsem si připadala, to ne že ne - takže jsem se stavila u pokladny toho menšího operního divadla, zaptala jsem se, jestli hrajou víceméně klasickou Qinqiang, oni mi řekli, že ano - a já si koupila lístek na nedělní představení.

Ten persimonový koláček jsem si dala v kavárně u 7 Sages k čaji. I studený byl fakt mňam.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 18:18 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama