Snové návraty s Tang Chao

28. listopadu 2010 v 13:27 | MaedhRos |  Muzika
"Chrysanthemum, ancient sword, and wine
Percolate like coffee into the hubbub of the courtyard
The stranger from abroad pays homage to the moon at the Altar of the Sun
The splendor of the ancients enchants us

Wind-cannot blow away our grievances
Flowers-cannot color over our longing for home
Snow-cannot reflect the mountain stream
Moon-cannot fulfill the ancient dream

Following the patterns on my palm
Branded there by fate
Following fate I fall into a trance
In dream I return to the Tang dynasty."
(Meng Hui Tang Chao - Dream Return to Tang Dynasty; hudba&text - Tang Chao, překlad - Kaiser Kuo) 1)

tangchao
Čínský rock je záležitost poměrně mladá. V Čínské lidové republice se o nějaké populární muzice až do Dengových reforem mluvit nedalo - a rocková scéna se vyloupla teprve v druhé polovině osmdesátých let v tehdy poměrně liberálním a kosmopolitním prostředí před-tiananmenského Pekingu. U zrodu čínského rocku stály legendární figury "tatíků - zakladatelů", jakými byli např. Cui Jian, Zhang Chu nebo kapela Hei Bao (z nichž někteří - ať už osobně anebo prostřednictvím svojí hudby - sehráli symbolickou úlohu v reformním hnutí, jež 4. června 1989 vzalo tak neslavný konec). A k tatíkům zakladatelům náleží i Tang Chao (Tang Dynasty) - často označovaní za první heavy metalovou kapelu v Číně (byť to, co hrají, má obvykle blíž k hard rocku/art rocku/progresivnímu metalu) - jejichž debutové album Meng Hui Tang Chao se už v Číně a přilehlých regionech dávno zařadilo mezi ultimátní rockové klasiky.


Kapela vznikla koncem osmdesátých let v Pekingu. Údajně to celé začalo roku 1988 tak, že dva studenti Pekingského jazykového institutu - Kaiser Kuo a Sean Andrews - založili rockovou kapelu STG (Short Term Gratification) a začali vystupovat na rockových večírcích s tím, že Pekingu ukážou, jak se dělá správný rock'n'roll. Jednoho dne zabrousili do obchodu s hudebninami ve čtvrti Liulichang - a při zkoušení nástrojů spustili takovou rotyku, že se kolem krámu záhy srotil poměrně početný dav. Provozovatel obchodu jim navrhnul, že je seznámí s pár lidmi, kteří prý taky hrají rock. A tak se Kaiser a Sean setkali a spřátelili s klíčovými figurami pekingské rockové scény - mezi nimiž nechyběl chlapík jménem Ding Wu.
Na jaře roku 1989 prý Dinga oslovil jakýsi režisér z Xi'anu a požádal ho o soundtrack a odehrání role ve filmu o pekingské rockové kapele. A tak vznikla skupina v sestavě Kaiser Kuo, Zhang Ju a Ding Wu, původně zamýšlená jako efemerní, s řečeným filmem spjatý počin. Když ale pánové dávali dokupy soundtrack, zjistili, že jim to spolu náramně ladí - a Tang Chao byli na světě.
Ještě v témže roce se sestava rozrostla o Zhao Niana (bicí) a Liu Yijuna (kytara). V následujících dvou letech kapela odehrála řadu živých koncertů, mimojiné i veleúspěšné vystoupení na "Asia Games Fund Raising Show" v roce 1990, a začala se dostávat do širšího povědomí. V roce 1991 Ding Wu nahradil Zhang Jua v roli hlavního vokalisty (Zhang ovšem zůstal u kapely jako basák). Kapela podepsala smlouvu s taiwanskou nahrávací společností Gui Shi (Rolling Stone) - a roku 1992 vydala první studiové album - Meng Hui Tang Chao (Ve snu se vracím do dynastie Tang). Pakliže počátky rockového hnutí v Číně byly spjaty s liberálním individualismem a internacionalismem, který volal po odpoutání od tisíciletých tradic, isolacionismu a konfuciánského kolektivismu, Tang Chao se už v počátcích vyprofilovali poněkud jinak. Už název kapely odkazující na jedno z nejslavnějších období čínské historie je výrazem jistého romantického nativismu. Na svém debutovém albu pak představili působivý, efektní mix západní rockové a metalové muziky a tradičních "domácích" postupů a forem. Hojně využívali pentatonickou škálu i tradiční čínské hudební nástroje a Ding Wu si ve svém zpěvu často vypomáhal technikami čínské opery (jak skvěle to funguje, je slyšet například v úžasně gradujícím tracku Jiu pai). Nejzřetelněji ale tenhle "návrat ke kořenům" zazněl v textech. Evokace klasických obrazů a symbolů (chryzantémy, prastarý meč, víno), dovolávání se předků, rozjímání o kořenech a nejistota tváří v tvář přítomnosti a budoucnosti ("řekni mi, odkud jsme přišli, kdo jsme a kam vlastně jdeme, řekni mi, proč tolik spěcháme, když vlastně ani nevíme, kam" - Taiyang/The Sun) - a hledání východiska v návratu k odkazu slavné minulosti. Ztracená, deprimovaná duše uprostřed shonu, zmatku a deziluze post-tiananmenské Číny sní svůj sen o lesku a slávě dávné dynastie Tang.
Album se stalo hitem a legálních kopií se prodalo přes dva miliony. Asijská MTV dokonce ocenila klip Meng Hui Tang Chao jeko video roku.





Ve třiadevadesátém skupina společně s Cui Jianem, kapelou Cobra a zpěvákem Wang Yongem cestovala po Německu v rámci "The Chinese Avant-garde" turné a následující rok koncertovala v Japonsku. Tang Chao byli v první polovině devadesátých let na strmém vzestupu - stali se rockovými ikonami a Liu Yijun (aka Lao Wu) první kytarovou modlou čínských rockerů. Roku 1995 ale došlo k tragédii, která pro Tang Dynasty znamenala velmi traumatický zlom. 11. května při tragické dopravní nehodě zahynul Zhang Ju. Kapela tak ztratila fenomenálního basáka a jednoho ze zakládajících členů. (Roku 1996 vyšlo vzpomínkové album Zaijian Zhang Ju - Goodbye Zhang Ju, jež obsahovalo mimojiné i skvělou skladbu Silkworm.) Tangové na čas přestali hrát a zaznamenali rapidní ústup z výsluní. Koncem roku '95 se ke skupině připojil Gu Zhong coby nový basák a skupina se začala probojovávat zpět na vyklizené pozice. Tang Chao vyrazili na šňůru koncertů po japonských klubech, ale výraznější úspěch nezaznamenali - a frustrace a pocit stagnace vedly k rozporům v kapele, zejména mezi Ding Wuem a Liu Yijunem. Liu nakonec kapelu opustil (poté, co byl Dingem "požádán", aby odešel) - a do sestavy se vrátil Kaiser Kuo.


zhang ju
Tragicky zesnulý Zhang Ju


V devadesátém osmém Tang Chao podepsali s pekingskou nahrávací společností Jingwen smlouvu na své druhé řadové album Yanyi (Epos). Některé skladby (ať už titulní Yanyi nebo např. Songbie) se nesly v duchu jejich zavedeného stylu, ale od romantizující etnické a tradicionalistické linie se Tangové přeci jen mírně odklonili. Album si bohužel u kritiky nevedlo zdaleka tak dobře, jako jejich fenomenální debut. A Kaiser Kuo v rozhovoru pro pořad CRI "China Beat" vzpomíná - a vysvětluje - proč: "...byli jsme krutě zklamaní tím, jak to album dopadlo. Poslední den, když jsme masterovali album ve studiu, znělo nám skvěle. Něco se podělalo mezi tím masterováním a lisováním alba na placky. Tak za prvé, bylo sotva slyšet - nahrálo se to strašně potichu. Někde ve fabrice byl nějaký čudl, který někdo nastavil na nemožně nízko. Musíte pořádně osolit volume, aby to znělo dobře. Já jsem taky nadělal dost chyb. Při mixování jsem chtěl z mnoha důvodů trochu upozadit kytaru - a to jsem asi neměl. Myslím, že bicí a basa jsou nahrané dobře, a dodnes jsem pyšný na mnohé z toho, co jsme složili - ale kytara stojí za prd. Byli jsme v presu, ale podle mě jsme měli ve studiu strávit mnohem víc času. Na finální výstup prostě nejsem právě hrdý. [...] V produkci se toho hodně zadrhlo a nemůžu to vyčítat producentům. Hodně toho nechali na nás - a my to prostě potopili."
Yanyi si i přesto řadu posluchačů získalo. Technická kvalita nahrávek je opravdu k pláči, ale když například titulní píseň poslušni Kaiserova doporučení náležitě osolíte, pořád je to kus skvělé muziky.


V následujících třech letech opět došlo ke změnám k sestavě: s kapelou se znovu rozešel Kaiser Kuo, nicméně v druhé polovině roku 2000 se k ní připojil velmi nadějný kytarista Chen Lei - a krátce na to se vrátil Lao Wu.
Mezi lety 2000 a 2008 Tang Chao odehráli řadu živáků, včetně vystoupení na několika festivalech. Jejich třetí řadové album Langman Qishi vyšlo v červnu 2008 - a kapela vyrazila na promo turné.
langman qishi
S Langman Qishi (Romantický rytíř) si Tang Chao podrželi svůj "oldschool" zvuk, ale oproti předešlým dvěma albům posílili ty prvky v jejich muzice, jež by bylo možno velmi zjednodušeně nazvat "východními" nebo "čískými".  Vedle silného vlivu čínských (hanských i nehanských) hudebních a literárních tradic je to i tendence ubírat plyn a přidávat na "náladě". Výsledkem je relativně vyklidněné a velice příjemné album, jež sice postrádá drive alb předchozích - ale o to podmanivější má atmosféru. Žádná ze skladeb na tomhle albu sice nemá takový tah na bránu jako třeba Taiyang (Slunce), ale pár jich k tomu má slušně našlápnuto, nejvýrazněji asi neuvěřitelně chytlavá Lu (Cesta).


V roce 2009 kapelu opět opustil Lao Wu (jako důvod uvedl osobní a tvůrčí neshody - zdá se, že dvě ega formátu Ding Wu a Lao Wu jedna parta prostě neunese). V současné době Tang Chao hrají ve čtyřčlenné sestavě Ding Wu (vokál, kytara), Chen Lei (kytara), Gu Zhong (basa) a Zhao Nian (bicí). Na počátku roku vydali EP Chenfu (Vzlety a pády) (k dostání bylo pouze na koncertech) a Ding Wu oznámil, že pracují na čtvrtém řadovém albu. 
Pánové zatím do starého železa rozhodně nepatří (jak dokládají i pozitivní ohlasy na jejich letošní živá vystoupení) - a protože nezahálí ani momentálně sólový Lao Wu, fanoušci se rozhodně mají nač těšit.


Tang Chao představují pro rockového fandu z nějdejšího východního bloku tak trochu paradox. V našem regionu jsou rocková scéna a hudební underground tak nějak neodmyslitelně spjaty s politickým protestem, antitotalitním hnutím a kritikou komunistického režimu. V Číně tomu bylo trochu jinak. Rockeři označovali svůj protest za kulturní, symbolický, generační - ale důsledně apolitický. Takovému Cui Jianovi, který si během jednoho živého vystoupení provokativně uvázal rudou pásku přes oči, to můžeme a nemusíme věřit. V případě Tang Chao, kteří s takovou oblibou uvazovali na kytary rudé střapce, ale není mnoho důvodů pochybovat o pravdivosti jejich tvrzení, že o politické protesty jim nikdy nijak extra nešlo. Někteří západní teoretici jdou dál a poukazují na to, že tenhle romantizující, historizující eskapismus jde velmi dobře dohromady s vlnou nového čínského nacionalismu, ochotně živeného vládnoucími elitami - a rétorika členů kapely jim dává v zásadě za pravdu.
tch2
Ding Wu se už v počátcích poměrně vehementně distancoval od jakýchkoli reformních snah: "Problémy, kterým dnes čelíme, jsou příliš komplexní na to, aby je bylo možno postihnout v textu čtyřminutového rockového songu. Řešit tak zásadní a složité otázky tak povrchně a lehkomyslně je nebezpečné a nezodpovědné. Pokud chcete mluvit do politiky, pište eseje, ne rockové texty." Ding má bezpochyby naposlouchány Maideny, Párply, Stouny, Genesis, Who a další - ale taky má důkladně načtené konfuciánské klasiky (a dost možná nejen je, ostatně tvář velkého kormidelníka je symbol, který k ikonografii kapely tak nějak patří - o tom, že Tang Dynasty proslavila mimojiné i jejich variace na Internacionálu, nemluvě). V rozhovoru pro CCTV9 z roku 2008 členové kapely v souvislosti s tehdy připravovaným albem Langman Qishi mluvili velmi zaníceně o respektu k předkům, minulosti a tradicím - a Ding Wu explicitně zmínil nutnost řídit se přírodními a společenskými pořádky (což mohla být úlitba establišmentu - ale taky nemusela a osobně se domnívám, že Ding Wu to myslel zhruba tak, jak to řekl). Tang Chao z čistě politického hlediska prostě nikdy nepatřili mezi buřiče, spíš naopak.

tch
Podobné "sensibility" (nacionalismus, introverze, zpátečnický eskapismus, lyrické rozmlouvání s živly a evokace obrazů zašlé slávy - případně to všechno naráz) samozřejmě nejsou v oblasti metalové a rockové muziky ničím výjimečným, ale na *čínské* scéně nevyhnutelně vedou k celé řadě ohromně zajímavých dilemat a rozporů - z nichž ty nejzásadnější rozebírá Andrew F. Jones ve svém článku "The Politics of Popular Music in Post-Tiananmen China"2).
Jedním z nejzábavnějších paradoxů téhle situace je pravděpodobně fakt, že odklon od prozápadních liberálních nálad před-tiananmenské rockové scény a "návrat ke kořenům" dělá z Tang Chao (a podobně zaměřených kapel) skvělý vývozní artikl. V globálním kontextu je totiž "rock a metal s čínskými charakteristikami" výrazně zajímavější, než prachobyčejný čínsky zpívaný rock a metal. Nejeden laowai se nechá milerád na vlnách snu unést zpět do dynastie Tang. Nebo Ming. Nebo Qin. Víte jak to myslím.


A politika nepolitika, paradoxy neparadoxy, proestablišment nebo antiestablišment, Tang Chao stáli u zrodu čínské rockové a metalové scény - a v první řadě jsou to skvělí muzikanti. O čemž se můžete přesvědčit např. na Youtube - nebo libovolném čínském video serveru. Nebo přes baidu music search. Však vy už si poradíte. (Amazon je taky možnost...;-p)




_____________________________________
Poznámky:
1) citováno z: Andrew F. Jones. "The Politics of Popular Music in Post-Tiananmen China". China Off Center. Blum, Susan D. & Lionel M. Jensen, ed. University of Hawai'i Press, Honolulu, 2002.
2) viz. 1)
Z výše zmiňovaného článku jsem při psaní čerpala hodně a komukoli, koho zajímá čínský underground, současná čínská muzika - případně ČLR vůbec - ho vřele doporučuji k přečtení.
A pozornosti čtenářově doporučuji i stránky Rock in China - kde najdete ohromné množství informací, odkazů i inspirace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama