Ying Fusu (a umění včas umřít)

26. listopadu 2008 v 1:19 | MaedhRos |  Psaní o čtení
"My, císař, jsme podnikli inspekční cestu po celé říši. Modlili jsme se k duchům slavných hor a přinášeli jim oběti, abychom si vyprosili dlouhý život.
Vy, Fusu, s generálem Meng Tianem a vojskem o síle několika set tisíc mužů již dlouhých deset let stojíte na hranicích, ale nepodařilo se vám postoupit vpřed. Mnoho velitelů i prostých vojáků zemřelo, aniž by si vysloužili zásluhy v boji. Kromě toho jsem dostal od Vás několik dopisů, v nichž jste ostře a bez obalu kritizoval mou politiku. Z vašich dopisů bylo také patrné, že se cítíte uražen, protože Vás nepovolávám ke dvoru a nejmenuji Vás svým následníkem.
Jste nehodný syn a posílám Vám proto dýku, abyste vlastní rukou ukončil svůj život.
Generál Meng Tian je spolu s Vámi dlouho na hranicích a musel již dávno prohlédnout Vaše záměry. Neučinil však nic, aby Vás přivedl na správnou cestu. Není to věrný služebník. A proto mu nařizuji, aby spáchal sebevraždu. Meng Tianovi vojáci se přidělují plukovníkovi Wang Liovi."



fu-su
Jako když mistrovsky napsaný kaligrafický znak završíte skvěle umístěnou a krásně provedenou tečkou, Fusu, syn prvního svrchovaného císaře a jeho právoplatný nástupce, dal svému příběhu hořce působivou pointu, když rozkaz k sebevraždě uposlechl.
Když obrátil čepel proti sobě, asi se mu honily hlavou jiné věci, než to, jak tohle rozhodnutí ovlivní z hlediska estetického celkové vyznění jeho pouti životem. Nicméně tahle krví napsaná tečka vnáší do jeho příběhu jistou sofistikovanou ironii, působivé tragično - a nádherně ilustruje skutečnost, že hrdina se rodí ve chvíli, kdy umírá.
Kdo ví - možná, že kdyby Fusu poslechl Meng Tiana (který se do sebevraždy vůbec nehrnul) a ověřil si, jestli je s oním dopisem všechno v pořádku (nebylo), vláda dynastie Qin nemusela skončit tak záhy a tak neslavně. Jisté samozřejmě není nic - až na to, že to princ zabalil v ten pravý čas, chtěl-li vstoupit do dějin s čistou reputací a zanechat vrcholně příznivý dojem.

Kdy přesně se Fusu narodil, není známo, ale dá se předpokládat, že to mohlo být někdy mezi lety 245 a 240 př. n. l. Ying Zheng, tehdy ještě "pouhý" král státu Qin, ho počal s konkubínou Zheng - a pojmenoval ho podle písně《山有扶苏》/Shan You Fu Su/, kterou si ráda zpívala. O korunním princi samotném, jeho osobě a jeho světonázoru se toho neví zas tolik. Informace o něm máme z druhé ruky a vzhledem k tomu, že hodně z Qinské historie víme od dějepravců, kteří působili za dynastie Han a později, dá se celkem předpokládat, že příběh korunního prince prošel ideologicky motivovanými modifikacemi. Pravděpodobně nejspolehlivějším zdrojem jsou v tomto směru Sima Qianovy Zápisky historika. Pozdější generace dějepisců v průběhu staletí obestřely Fusua nimbem vzoru konfuciánských ctností, i když to asi nebude tak docela pravda. Konfucionismus nebyl za dynastie Qin tak prominentní jako v pozdějších dobách (ovšem ani tak vehementně potíraný, jak se to někteří historikové snažili a snaží občas malovat) a ačkoli je dost dobře možné, že s některými aspekty Konfuciova učení se Fusu ztotožňoval, konfucionista to nejspíš nebyl.

Fusuův první velký výstup v dramatu "dynastie Qin" přišel kolem roku 213 př. n. l. O otcově (a Li Siho) politice si svoje myslel asi delší dobu, ale symbolickým se stal jeho otevřený protest proti hromadné popravě 460 učenců, k níž došlo právě roku 213 př. n. l., a která vešla do dějin jako "pohřbení učenců zaživa". Pozdější zprávy o oné neblahé události ji nejspíš poněkud nafukují v Qin Shihuangův neprospěch (jako by celá ta záležitost sama o sobě nebyla dost odporná už v té verzi, v níž ji prezentoval Sima Qian) a rovněž poměrně zažitá představa o tom, že šlo o akt represe proti konfucionistům, není tak docela přesná. Mezi popravenými byli intelektuálové, kteří se vzpírali Qin Shihuangově vládě, ale většinu odsouzených tvořili čarodějové a mystici, kteří padli za oběť císařově rozezlení a zklamání nad dvěma alchymisty, kteří mu slíbili vyrobit elixír nesmrtelnosti, neuspěli - a utekli. Tomu, že nešlo o selektivní šikanu konfuciánských učenců, nasvědčuje mimo jiné i fakt, že Fusu odsouzené hájil s tím, že jsou poslušni Konfuciových zásad. Ze strany císaře šlo tedy spíš o akt osobní msty než o politicky motivovaný tah. Zpochybňuje se i ono "pohřbení zaživa". K masové popravě podle všeho opravdu došlo (a hezké to určitě nebylo), ale dost možná proběhla jinak. Tak nebo tak, princ Fusu byl proti. Otevřeně vystoupil na obranu odsouzených a poukazoval na to, že říše je teprve nedávno sjednocená, nepřátelé ji ohrožují zvenčí - a tak zbytečně krutá opatření ji mohou destabilizovat zevnitř.
Otce se mu bohužel přesvědčit nepodařilo. Zato se mu podařilo ho nemálo rozhněvat. Qin Shihuangdi se nejspíš domníval, že Fusuovy poměrně liberální sklony jsou zapříčiněny jeho přílišnou "měkkosrdcatostí", a že princ potřebuje zocelit. Bezpochyby ho chtěl taky potrestat za to, co mu muselo přijít jako do nebes volající drzost. Vyslal ho tedy na sever do Shangjunu coby inspektora vojsk, aby pomohl generálu Meng Tianovi s dozorem nad stavbou Velké zdi a obranou severních hranic říše proti nájezdům Xiongnu. Přinejmenším podle některých zdrojů si Fusu vedl dobře. Osobně vedl vojáky do bitev, v boji prokázal odvahu i kompetenci - a mezi vojáky byl velmi oblíbený. Vůbec se zdá, že byl vůči potřebám poddaných vstřícnější, než jeho otec nebo ministerský předseda Li Si, a podporu měl i u nich. (Tomu nasvědčuje i skutečnost, že když rebelové Chen Sheng a Wu Guang roku 209 př. n. l. podnítili rolnické povstání, jež nakonec výrazně přispělo k pádu dynastie Qin, zaštiťovali se Fusuovým jménem.)

Fusu - alespoň podle toho, co o něm víme - měl kuráž, srdce, všech pět pohromadě - a potenciál. Vědom si toho byl nejspíš i sám Qin Shihuangdi, všem neshodám navzdory; nikdy totiž Fusuův status korunního prince nezpochybnil a počítal s ním jako se svým nástupcem. Situace se ale nakonec vyvinula úplně jinak.
Qin Shihuang si ve své honbě za nesmrtelností vypěstoval k smrti silně ambivalentní vztah: jeho strach z ní dosáhnul úctyhodných dimenzí - stejně jako legendami opředená hrobka, kterou si nechal vystavět v Lishanu - a přesto se svým způsobem choval, jako by se smrtí prostě nepočítal. Neučinil předběžná opatření, jimiž by říši připravil na den, kdy "zavře oči navěky", nesepsal žádnou oficiální závěť s instrukcemi pro své dědice a služebníky. Vedle mnoha dalších nepříjemných důsledků mělo toto neblahé opomenutí osudový dopad i na Fusua. Neexistoval totiž žádný oficiální dokument, který by upevnil a potvrdil jeho pozici. A když císař roku 210 př. n. l. nečekaně zemřel, korunní princ - "odklizený" na severních hranicích a odříznutý od císařského dvora a mocenského centra říše - byl poměrně snadnou obětí pro intrikány (a těch se kolem mrtvých císařů najde vždycky dost).
Smrt zastihla Qin Shihuanga v Shaqiu, během jeho páté inspekční cesty po Říši, na níž ho doprovázeli mimo jiné i ministerský předseda Li Si, vrchní eunuch Zhao Gao a nejmladší syn (a budoucí druhý svrchovaný císař) Huhai. Krátce před smrtí muselo císaři konečně dojít, že navěky prostě žít nebude - a tehdy napsal Fusuovi dopis, v němž mu uložil, aby jej doprovodil na poslední cestě do Xianyangu, dohlédl na císařský pohřeb a ujal se vlády. Dopis byl zapečetěn, svěřen Zhao Gaovi a měl být odeslán spolu s císařskou pečetí právoplatnému následníkovi trůnu. Ale když už měl jednou důležitý dokument i pečeť ve svých rukou, nepopadnout takovou příležitost za pačesy by bylo selhání nehodné parchanta Zhao Gaova formátu; strůjcem plánu, který stál Fusua trůn a život, byl právě on. Zhao byl velmi ambiciózní chlapík a Fusu by jeho ambice dozajista držel na uzdě, a to pěkně zkrátka. Vzhledem k tomu, co málo o princovi víme, se dá celkem směle předpokládat, že Zhao Gaa neměl dvakrát v lásce - pokud ho vůbec považoval za hodna pozornosti. Z jeho nástupu na trůn by Zhao pramálo získal - a možná mu reálně hrozilo, že jím spíš ledacos ztratí. Jenže okolnosti mu výtečně hrály do karet. O Qin Shihuangově náhlém skonu zatím vědělo jen několik málo lidí: Zhao Gao, Li Si, Huhai a pár nejvěrnějších eunuchů - a že císař definitivně docísařoval, si nechali pro sebe. S utajením jim paradoxně "pomohl" sám císař. Na sklonku svého života se do značné míry odříznul od okolního světa, s nímž z většiny udržoval kontakt jen prostřednictvím několika nejbližších služebníků, a pokud nemusel, neukazoval se. Vytvořit a přiživovat iluzi, že imperátor i nadále přijímá a vyřizuje vzkazy a vydává nařízení, tím pádem mnoho práce nedalo. Co mohlo odhalit skutečný stav věcí, byl zápach z rozkládajícího se majestátu - a traduje se, že za císařův vůz byl zařazen vůz naložený sušenými rybami, aby se tak nestalo. Dočasné utajení skutečnosti o císařově smrti bylo motivováno především snahou zamezit nepokojům a zmatku v nestabilní říši, nicméně Zhao Gaovi se náramně hodilo.
Jako prvního pro svůj plán získal Huhaie - a moc úsilí ho to asi nestálo. Huhai byl velmi mladý, velmi tvárný, moudrosti a zodpovědnosti mnoho nepobral a ze všeho nejraději se oddával radovánkám. Zhao Gao měl jakožto vrchní eunuch na zdroje radovánek jistě pevné vazby, takže mladého prince a jeho slabosti dobře znal. Ve chvíli, kdy mu zamával vidinou císařského trůnu před nosem a naznačil, že nejstarší bratr by mohl (a měl) být odklizen z cesty, byl Huhai nejspíš jeho. Podle Sima Qiana se sice Zhao Gaovu pokoušení bránil statečně, ale ne dlouho - a pravděpodobně byl pro něj až dojemně snadnou kořistí. Li Si představoval podstatně tvrdší oříšek, ale Zhao si s ním poradil; musel, protože pro uskutečnění svého plánu ministerského předsedu potřeboval. Obratně Li Simu připomenul, že Fusu bude mít o spravování říše jistě vlastní představy, a svým vrchním rádcem že dozajista učiní svého dobrého přítele a "bratra ve zbrani", generála Meng Tiana. Dosti rafinovaně naznačil, že Li Si by se možná mohl dočkat i něčeho drastičtějšího, než ztráty pozice u císařského dvora - a že spolu s ním by byla jistě postižena i jeho rodina. Ať už to byla chamtivost, hlad po moci, strach, anebo svou roli sehrály všechny zmíněné faktory, Li Si se nakonec nechal přesvědčit.
Dopis s instrukcemi od otce ani zprávu o jeho smrti Fusu nikdy nedostal. Namísto toho spiklenci sepsali falešný rozkaz, který opatřili císařovou pečetí a odeslali Fusuovi a Meng Tianovi. Právě onen rozkaz, který jsem si dovolila ocitovat hned v úvodu.

Kdo ví, co Fusuovi proběhlo hlavou, když si příkaz k sebevraždě přečetl, a proč nedal na Meng Tiana, který ho přesvědčoval, aby požádal o vysvětlení (přičemž mimo jiné velmi rozumně argumentoval tím, že sebevraždu lze ostatně spáchat vždycky, a je krajně nerozumné s ní spěchat). Fusu nejspíš o pravosti dokumentu nepochyboval. Proč taky? O otcově smrti neměl potuchy, jeho pečeť bezpochyby dost dobře poznal - a nejspíš si nedělal iluze o jeho duševní vyrovnanosti. Qin Shihuang v posledních letech svého života podle všeho polykal nemalé dávky rtuti a jiných svinstev, které byly obsaženy v pilulkách a elixírech dlouhověkosti, jež užíval. Dnes se má za to, že si touhle cestou (paradoxně) podstatně ukrátil život a úplně odrovnal mozek. Někdejší sjednotitel Podnebesí byl na sklonku svého života paranoidním, vrtošivým a nevypočitatelným stínem sebe sama. Fusu musel (tak jako ostatní) vidět, že s jeho otcem to jde od desíti k pěti - a představa, že ho vlastní otec (navíc s velmi pochybným odůvodněním) žádá, aby si vzal život, mu asi nepřišla ani tak absurdní, ani tak nereálná, jak se může jevit dnes nám. Dost možná si spočítal, že pokud se nezabije sám, udělá to za něj někdo jiný - a rozhodl se celou tu trapnou záležitost zbytečně neprotahovat a raději zemřít vlastní rukou a ve vlastní režii. Podobným směrem se nejspíš ubíraly jeho úvahy i v tom případě, že o pravosti rozkazu pochybnosti měl.
Fusu tedy poslušně opustil scénu a stal se zosobněním zabitého potenciálu. Je to tak krásné, až se člověk těžko brání podezření, že si toho Sima Qian (či někdo před ním) většinu vymyslel. Jestli ano, v zásadě to nehraje roli. Skutečného Fusua se už nikdo nezeptá - a je to nakonec příběh, jímž se Fusu stal, o který mi jde.

Zemřel, aniž se stal císařem - a dřív, než stačil něco zásadně pokazit. Kdyby na trůn nastoupil, dost možná bychom ho dnes znali jako toho, kterému se říše Qin rozsypala pod rukama. Možná by velmi neslavně zemřel v rukou rebelů, možná by si podříznul krk v císařském paláci v povstalci obklíčeném Xianyangu... Možná by agonii říše Qin jen protáhl o pár let či desetiletí. A možná, že by se přeci jen stal osvíceným reformátorem, který by zachránil a pozvedl dynastii Qin a do dějin by se zapsal jako Qin Shihuangův osvícenější pokračovatel - a protože Fusu zemřel tak hanebně a tak záhy (nejspíš mu nebylo moc přes třicet), zůstává tahle možnost otevřená. Byl kvalitním korunním princem, není tedy zas až tak bláhové se domnívat, že měl na to, být kvalitním císařem.
Nahlíženo z estetického hlediska, je to příběh nijak prudce originální, zato ale zatraceně působivý. Jednak proto, že končí tragicky a v ten nejpříhodnější moment - když je protagonista na vrcholu svých sil, už prokázal svoji cenu, ale ještě nestačil pošpinit svůj čistý štít. Je mladý, schopný a můžeme si klidně představit, že krásný - a taky to zhusta děláme - stačí se podívat na některé jeho televizní představitele...


Za druhé z toho důvodu, že o hlavním protagonistovi se ví tak málo (a co se ví, to hovoří spíš v jeho prospěch), a každý po svém si ho můžeme idealizovat (takže nejen krásný, ale ještě ke všemu ušlechtilý - a co si budeme povídat, "ušlechtilý krasavec", to je klasika, která nestárne).
Skutečný Fusu byl asi z trochu jiného materiálu, než je předivo, z něhož se tkají velké sny. Je pravděpodobné, že byl spíš úplně normálně rozumný, než bůhvíjak soucitný, že by uměl být velmi nekompromisní - a možná i krutý - kdyby to situace vyžadovala (kdo ví jestli Zhao Gao a Li Si neměli velmi reálné důvody se strachovat o vlastní krk, potažmo krky svých příbuzných). Nakonec, po dvě léta se aktivně účastnil obrany říše před nájezdníky a dohlížel na stavební práce na "nejdelším hřbitově světa". To není práce ani pro slabé, ani pro přehnaně dobrotivé nátury.
O tom všem se dá donekonečna spekulovat, ale působivost Fusuova příběhu to neumenšuje. Ta se opírá o dva pevné body: otevřeně a odvážně se postavil otci, když šlo o zájmy poddaných a (to asi především) říše, aby nakonec bez reptání poslechl, když šlo o jeho vlastní život. Ať se na to podíváte jakkoli, náš hrdina měl přinejmenším solidní dávku odvahy - a podle všeho mu na srdci ležely i jiné věci, než vlastní pohodlí a vlastní prospěch. Zhao Gao o něm prý podle Sima Qiana prohlásil: "Nejstarší syn je rozhodný, neochvějný, bojovný a odvážný. Je to upřímný a energický muž..."
Klíčový je ovšem potenciál Fusuova pohnutého příběhu. Ono jde nejen o to, kým Fusu byl - ale především o to, kým a čím vším nakonec mohl být.


Poznámka na závěr: Tenhle článek si samozřejmě nečiní ani ty nejmenší nároky na odbornost. Je to jen dojaté zamyšlení nad jedním smutným příběhem - a jako takové je nutno ho brát...:-) Narazíte-li na chyby a nepřesnosti, neváhejte se ozvat...;-)
Zdroje: Čerpala jsem jednak z publikace První císař od Jaroslava Maliny (vyd. Nadace Universitas Masarykiana v Brně, 1994), jednak z dokumentu The First Emperor - The Man Who Made China (je i na YouTube), z knihy The Tiger of Ch'in od Leonarda Cottrella - a z rozličných online zdrojů (mnohdy ne právě nejvěrohodnějších, pročež opakuji - narazíte-li na chyby a nepřesnosti, neváhejte se ozvat...;-]).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama